Bali cesta
Den první Shangai
Vezmu to zkratkovitě:
- bylo hrozné vedro a byli jsem docela uondaní 9,5 hodinovým letem, kde jsme vlastně celou dobu nespali.
- v Shangai bylo trochu pod mrakem a nic moc viditelnost, ale čert ví jestli to byl smog, nebo jen vzdušná vlhkost. Každopádně to nesmrdělo.
- cesta místním metrem je hoooodně pomalá v porovnání s MAGLEVem (vlakem co jezdí na magnetickém polštáři. Skóre 40:7 min ve prospěch MAGLEVu. Být MAGLEV Praha – Sedlčany byli bychom doma za 7 minut (je skoro stejná vzdálenost jako z letiště do centra Šanghaje) No asi nebude, no. Bohužel to vytáhli “jen” na 300 km/hod. ale prý to jezdí až 450.
- překvapila mě doprava. Že budou všichni jezdit na skútrech jsem čekal, ale nečekal jsem, že nebudou vůbec slyšet. Uznávám že jsem nahluchlý, ale elektro skútry fakt neslyší ani normální člověk (natož já) takže dost často na poslední chvíli uhýbáte a vůbec jste překvapení kde se za vámi tak rychle vynořili. Řeší se to tak, že mají systém troubících upozornění ( a jak jsme zjistili funguje to podobně i na Bali) První zatroubení = jsem za tebou tak rychle uskoč. Dvě krátká zatroubení = jsem rychlejší tak mě pusť (to platí pro ostatní motorky)
Den čtvrtý
Trochu přeskočím v čase, protože dnes se toho událo celkem dost a přiznám se, že bych to zapomněl, tak stručně dnešek:
- jsme na ostrově Nusa Penida. Krásný ostrov s celkem zachovalou přírodní vegetací. Všude samá kokosová palma, banánovník, papaya atd. Docela chudý kraj a tak se místní snaží si přivydělat zpoplatněním všeho, co turisti využívají. Třeba postaví takové hnízdo na focení na hezkém místě a chtějí za to 5000 rupií za osobu (asi 8Kč) No tak jim to dáte, ne? Nějak se živit musí.
- na skútrech jsme vyrazili na místní atrakci Kelingking Beach. Krásný skalní útvar zasazený v moři jako drahokam, tyrkysové moře a dole pláž. No jo, ale pláž je o výškových 400m níže. Nahoře spousta lidí, ale naštěstí většina to vzdá, protože mají na nohou ty svoje vietnamky a s těmi se blbě šplhá po prašné skalnaté cestě. Cesta je hodně velký eufemismus. Je to krpál dolů a těch 400 metrů výškových musíte slézt a bohužel zase i vylézt po skále, místy se sklonem jak středně těžká ferrata. Připočtěte k tomu i pražící tropické slunce a vyhýbání se lidem, kteří už lezou nahoru. Docela rádi jste pak už dole na krásné pláži a jdete se vykoupat.
- moře teda není žádný Jadran. Vlny jsou tu docela velké (někdy i kolem 2-3 metrů) a docela s vámi zacvičí. Jednou jsem se nechal vlnou trochu povozit a vyvrhlo mě to na pláži s kapsama plnýma písku. Koupat se ale dá.
- po vyškrábání se na vrchol útesu se jdeme podívat ještě na jednu vyhlídku a cestou potkáváme tlupu opiček na silnici přes kterou potřebujeme projít. Jsou ale docela agresivní a cení na nás zuby a dokonce naznačují útok. Naštěstí Hynek má klacek (a stejně tak, jak to dělají místní) opice zažene. Ozbrojeni klacky tedy všichni bezpečně dorážíme ke skútrům a hurá na další adrenalinový zážitek, kterým jízda na místních silnicích rozhodně je.
Den pátý – Broken Beach
Dnes na profláklém, ale přesto krásném místě Broken Beach. Okrouhlý přírodní útvar s kamennou bránou. Strašně lidí a to docela zkazilo dojem. Tak jsme uhli se skútry na prašnou cestu nejdříve mezi pastviny, potom se cesta značně zúžila a v podstatě přešla v pěšinku džunglí. Tady už i místňáci nechávali motorky. My sjeli ještě jeden prašný kopec a nechali skútry na kraji cesty stát. Cesta z jedné strany opuncie (či co) z druhé banánovníky. Asi po půl hodině v tom vedru už děti začínají frflat jestli se nevrátíme, že je už žádná pláž nezajímá. Bylo ale už slyšet moře, tak jsem použili argument, že když moře slyším i já nemůže být daleko. To celkem zabralo a opravdu po pár minutách džungle skončila a rozevřel se před námi krásný výhled na bílou pláž. Já s Lídou jsme byli jako u vytržení, asi jako Robinson Crusoe, když objevil svou první pláž s říčkou se sladkou vodou, děti to nechalo celkem chladné, neboť jsou nad věcí…
Příběhy s gekonem
V našem bungalovu pod střechou na trámech s námi žije gekon. Je to pěkný kousek, měří tak 15 cm a usídlil se přímo nad hlavou Lili. To by ani nevadilo, ale chce si s námi v noci dost hlasitě povídat!
Druhý den
Akce s gekonem pokračuje. Včera v noci se usídlil přímo nad hlavou postele Lili a zálibně na ni pokukoval. Ta jeho zájem ale nijak neopětovala. Dnes večer se přesídlil do koupelny, vyfotil jsem ho s bleskem, což ho popudilo, tak se znovu přesunul na své oblíbené místečko nad postelí Lili 
Abyste z toho taky něco měli, nahráli jsme vám ho. Ve skutečnosti je zvuk tak 5x hlasitější než na nahrávce.
Den šestý – východ ostrova
Včera nám místní šéf u večeře doporučil jet se podívat na východ ostrova, že je to tam pěkné a že prý to není daleko. Opravdu 27 km se nezdá moc. Jenže! Na místních komunikacích je to otázka zhruba dvou hodin. Pokusím se popsat jak jízda probíhá. Eli jezdí se mnou, protože je těžší. Jezdí se fakt místy po strašných cestách, které asi nejvíc připomínají horskou pěšinu cestou na Sněžku. Opravdu, nepřeháním. Za mnou tedy sedí Eli drží se mě za ramena aby nespadla a řídí mě. Například když nás v protisměru míjí auto (jezdí se vlevo) podvědomě mi natočí ramena doleva, asi abych se autu vyhnul. Na velké díry v silnici mě zase upozorňuje silným stiskem. No zkrátka, masáž už večer opravdu nepotřebuju, jsem namasírovaný dost.
Samozřejmě jsem trochu zabloudili, ale právě díky tomu jsem se dostali na zajímavé místo – podzemní hinduisticky chrám Giri Putri. Vchod je velmi úzký asi 60 x 80cm, ale hned se jeskyně rozšíří a jste ve velké jeskynní prostoře vysoké tak 20m a dlouhé tak 100m. Je zde šero, velmi vlhko a pár hinduistických oltářů.
Místní ale berou svou víru vážně, a tak jsme před vstupem vyfasovali každý sarong, což je místní šátek, postříkali nám hlavy svatou vodou a šup do jeskyně.
Atuh Beach jsou dvě samostatné pláže, a jak je na Nusa Penida zvykem, ke každé se musí pěkně z útesu sestoupit 300 -400 výškových metrů. Je to docela záhul na nohy, ale co bych neudělal pro dobrou fotku, že? Dal jsem obě pláže, zbytek se spokojil s jednou. Domů jsme se dostali až za tmy a věřte mi, že skákat se skůtrem (částečně ve tmě, protože vám skútr neustále chcípá)s dcerou která vás směruje pomocí mačkání ramen po těch jejich silnicích, to je opravdu adrenalinový zážitek!
KRIZE a Opuštěná pláž
To co uvidíte na první fotce je jeden z luxusnějších úseků hlavní silnice značené na mapách žlutě. Cíl byl dnes jasný – dojet na Crystal Beach pouhých 14km. To se ale nepodařilo. V polovině cesty (asi po hodině jízdy) jsme to vzdali, protože byl dost velký provoz, auta v protisměru které vás míjejí o 10 cm, prudké kopce, kde v podstatě máte pořád zmáčklou zadní brzdu a přibrzďujete přední, a to na prašných a štěrkových cestách rozhodně není dobrý nápad. No, nebudu to protahovat, byla krize, slzičky na krajíčku a tak jsme to obrátili zpět domů.
Má to ale šťastný konec. Děti zůstaly doma, dospělí si řekli, že to ještě zkusí. Pan domácí nelenil, vzal motorku (všichni jsou tady na cizince hodně milí a Balijci obecně mají moc rádi děti), a dovedl nás na cestičku vedoucí na skrytou pláž na které byli jen dva lidi – Lili a já. To je na Indonésii poměrně unikát. Byli jsme tam celé odpoledne opravdu úplně sami. Kolem jen kokosové palmy, skály a moře.
Den sedmý – ostrov Lembongdan
Dnes žádné dobrodružství nečekejte! Potřebujem si taky trochu odfrknout! Takže jen válečka u bazénu a procházky na severu Lenbongdanu.
Den osmý – Vlny
Dnes byly nádherné vlny. Je to pro vás už asi trochu nuda, ale já bych se na ně dokázal koukat klidně několik hodin. Je v tom tolik nespoutanosti a divokosti… Byli jsme na Devils Tear, místě, kde se vlny tříští o vysoký kus pobřeží. Ty vlny opravdu nejsou žádný Jadran, dosahují odhadem 3-5 metrů a některé vetší vyvolávají euforické stavy nejen u mě, ale i u zdrženlivých Číňanů.
Přejeli jsme most na druhý ostrov Cenigan přes úžinu, která je při odlivu téměř vypuštěna a zajeli jsme na vyhlídku s nádherným pohledem na vzdouvající se moře.
Šnorchlování a Manty
Dnes měl být ten den, kdy David uvidí MANTY. Už si děti ze mě dělaly srandu, že vždy když o těchto krásných a elegantních tvorech mluvím, skoro zařvu slovo MANTY. No fakt jsem se na to těšil. Měli jsme totiž objednaný výlet lodí na tři místa a na dvou z nich jsme se měli potápět s Mantami, ale bohužel byly moc velké vlny, tak jsme sice jeli na tři místa s rybičkama a korálama, ale Manty to prostě nebyly. Docela to na vlnách houpalo, a holkám se dokonce udělalo špatně, takže nakrmily i nějaké rybičky 🙂 Na poslední místo jsme teda jeli jen chlapi a viděli jsme krásné neporušené pásy korálů táhnoucí se kolem ostrova v délce několika kilometrů.Š
Den devátý – Ubud (Bali)
Dnes přejezd z ostrova Lebongan na Bali. Nebylo úplně klidné moře,ale holky byly tentokráte nadopované Kinedrylem, tak přežily. Loď s sebou ale na vlnách vždycky docela flákla, takže mi to krásně srovnalo všechny obratle.
Přes místní alternativu Bookingu – Agoda, jsme našel super levné, ale nutno říci, dost ošuntělé ubytování. Spíme v místnosti, která je vykachličkovaná jako vnitřek řeznictví, dveře se zevnitř zavírají na závoru 🙂 (klika není) , a celé je to tady v koloniálním stylu, možná nechané i z té doby. No ale jak říkám, bylo to super levné 🙂 Tak tady v Ubudu jsme teď 4 noci.
Den desátý – Monkey Forest
Sacred Monkey Forest v centru Ubudu je chráněná oblast s chrámy ze 14 století, asi 700 makaky a stromy jak z Avataru. Vzdušné kořeny Banyánu působí opravdu hodně exoticky, když splývají dolů v hustých třásních. Je to opravdu zvláštní pocit, když si podáváte ručku s malou opičkou, která se v mžiku z velmi přátelské může změnit na velice agresivní divokou šelmu.
Den jedenáctý – Rýžové terasy a balijské údolí králů
Na rýžové terasy u městečka Tegalalang jme jeli zase na skůtrech. Lili vyfásla nejdřív krásný dámský růžový, ovšem nešel nastartovat, tak jsme ho hned reklamovali za jiný. Lili si sice i u nového pořád ztěžovala na “divný zvuk”, ale na terasy jsem dojeli poměrně hladce, Cestou jsme se zastavili na občerstvení u paní na rohu menší křižovatky, kde měla na motorce svůj stánek s dobrotama – na bambusové tyčce napíchnuté opečené kuřecí maso. Cena za 10 tyček byla 10 000 rupií (16 Kč) Samotné terasy byly krásná rýžová políčka, ale spíše hezká svou polohou v kopci, než že by byla typická pro místní krajinu, jak jsme zjistili cestou. Na turisty je tu nachystáno několik houpaček nad údolím, na kterých se za pomoci postrkovačů lidi houpou a výskají. A když nevýskají, tak postrkovači výskají za ně, aby přilákali další zákazníky. Takže docela cirkus. Ale opět nádherné pohledy, krásné tlusté bambusy, banánovníky, palmy a strom s ovocem Durian. Durian je na samostatnou kapitolu, ovoce které strašně smrdí a je zakázáno ho vozit taxíkem a nesmíte ho přinést do hotelu 🙂 Už se těším až ho někde v ústraní ochutnám. Zatím jsem měl jen durianovou zmrzlinu a musel jsem jít 30 kroků za naší skupinou, že prý to smrdí jak staré ponožky. Mně to ani nepřišlo.
Ještě jsme stihli přejet asi 5 km a navštívit údoli kde ve skále jsou vytesány královské hrobky. Celé je to zasazené zase do džungle a člověk si tam přijde jak ve filmu Indian Jones a chrám zkázy. Všude palmy, linány, vlkho jak v prádelně, zurčící voda z malých terasovitých jezírek a kameny porostlé mechem. No prostě paráda. Dokonce i děti, projevily náznak zájmu 🙂
Na zpáteční cestě jsme si motorky vyměnili, a málem jsme nedojeli, protože skútr Lili byl opravdu strašná rachotina, která když chcípla, nešla skoro nastartovat a člověk každou chvíli čekal, kdy se převodovka rozpadne a kolečka se vysypou na silnici. Dojeli jsme skoro za tmy a do ubytování jsme jeli v protisměru jednosměrkou, neboť to balijci běžně dělají a nikoho to nijak neznepokojuje, ani protijedoucí auta ne.
Den dvanáctý – Chocolate factory a ochutnávka cibetkové kávy
Kakaový bob = návštěva Chockolate factory a ochutnávka cibetkové i jiné kávy. Víc ze mne dnes nedostanete.
Den třináctý – Batur
Naše obliba v levném ubytování nezná hranic. Jsme ubytovaní v ještě levnějším a tudíž skromnějším zařízení, Za 3 noci pro 4 osoby jsme zaplatili 900,-Kč. Jestli to taky nebude tím, že jsme ubytování na dně kráteru aktivní sopky? No, zítra se podíváme na vrchol menšího kráteru, který právě vyrůstá ze dna kaldery o průměru 9 km. Budeme vstávat ve 3 hodiny abychom po výstupu stihli východ slunce na vrcholu o výšce 1717m. Náš “apartmán” se stává z jedné místnosti se dvěma manželskými postelemi a koupelny. Koupelna obsahuje turecký záchod a bazének, do kterého si napustíte vodu a následně velkou naběračkou spláchnete. Sprcha je s teplou vodou, pokud ovšem svítí slunce 🙂 Děti si už zvykly a už ani neprotestuji. Hlavně, že je tu WIFI.
Den čtrnáctý – Batur výstup
Výstup na sopku Batur vyšel na jedničku, nádherné počasí, fantastický výhled, tady by si Milan Dlouhý užil mlhy. Opravdová krása a nezapomenutelný zážitek. člověk se tam nahoře cítí jako bůh. Nedivím se, že místní sopku uctívají jako svatou. Nesmí se tam křičet, mít záporné myšlenky, nebo provozovat sex.
Den patnáctý – Trunyan, vesnice mrtvých
Dali jsme vale poměrně depresivní a chudé oblasti pod sopkou Batur. Chystali jsme se ráno do přírodního balijského hřbitova, kde pohřbívají nebožtíky tak, že jim vykopou jámu, přikryjí je plachetkou a nad nimi postaví velmi jednoduchou bambusovou stříšku. Pach rozkládajících se těl ale prý není vůbec cítit díky stromu Banyan (druh fíkovníku) který pachy pohlcuje. Dojeli jsme ale jen do nejchudší vesnice na Bali – Trunyan, ale ceny za návštěvu hřbitova ani po smlouvání neklesaly pod rozumnou úroveň, tak jsme to vzdali. Lidé tu byli o poznání chudší než v ostatních částech Bali a také o dost dotěrnější při vnucování jejích zboží, nebo služeb. Jejich přesvědčení, že co bílej člověk to milionář je prostě nezvratné. Spoustu lidí tu žije v chatrči přímo u silnice, mají zde krámek s s pár potravinami, za plentou kuchyňku, matrace na kterých spí a jsou k dispozici 24 hod denně aby vydělali nějakou tu korunu. Všude kolem odpadky z plastu.
Den šestnáctý – delfíni
Dnes jsme zažili jeden z nejkontroverznějších zážitků na Bali – výlet za delfíny. Vyjeli jsme brzy ráno kolem šesté hodiny jejich tradiční loďkou s postranními oporami co vypadá na moři jako rozkročený krab. Bylo klidné ráno, mořská hladina skoro jako zrcadlo a naše loďka si klidně uháněla směrem od pobřeží asi kilometr daleko. Potud romantika a velké očekávání. Dlouho jsme nic neviděli, jen moře, občas nějakou bójku, nebo mořem nesený pytel s odpadky. Pak se v dálce objevil shluk lodí a náš kapitán zamířil k nim. To už jsem začal tušit, že to nebude úplně v pořádku. Nicméně dojeli jsme blíže a na moři bylo na jednom místě natěsnáno asi 50 lodí. A pak někdo vykřikl “Dolphins, over there” a začal hon. Jinak se to opravdu nazvat nedá. Nebozí delfíni, vždy když se objevili nad hladinou, vyvolali túrování motorů, a prudký pohyb všech lodí směrem, kterým plavali. Chvíli byl klid, motory jen tiše předly, ovšem jen do té doby než se o kus dál objevili další nebožáci, kteří se potřebovali nadechnout. A zase se celá flotila vydala prudce za nimi. Chvíli jsme s nimi takto pluli, ale pak jsme se všichni dohodli, že tohle je už vážně trochu moc, a že se toho nebudeme účastnit. Poručili jsme kapitánovi obrátit loď a jelo se domů. Je jasné, že se tu místní rybáři musí něčím živit, když se rybolovem už neuživí, ale těch delfínů nám bylo fakt líto. Jinak byl ale výlet a východ slunce na moři moc hezký.
Den sedmnáctý – buddhistický klášter a horké prameny
Je to zvláštní pocit když hned za dveřmi buddhistického kláštera se vás ujme malý psík a provází vás po celém areálu a ukazuje vám zajímavá místa, které byste neměli minout
Cítil jsem se tam jako doma. Jsem tedy asi buddhista.
Po tomto duševním osvěžení následovalo osvěžení těla v krásných horkých pramenech postavených uprostřed džungle.
Gili Meno – ostrov u Lomboku
Jsme na ostrově Gili Meno u Lomboku. Nádherné pláže, kde chodíte po vyplavených korálech, kterých jsou tu haldy. Je to trochu jako chodit po hroudách zlata. Jsme ubytovaní uprostřed ostrova, a i přesto máme pěšmo na pláž asi 8 minut. Velmi klidný ostrov s minimem turistů, moře je zajímavé (až na ty vymlácené korály – prý tu donedávna chytali ryby dynamitem) a Lili dokonce viděla v moři želvu. Já na ty mořské tvory prostě nějak nemám štěstí :((((.
Jsme tu jen 2 a půl dne, a pak zpět lodí na Bali a odlet. Tak už se ode mne asi nic zásadního nedozvíte. Až osobně.
Hezké léto,
David
Želvy
KONEČNĚ! Včera jsme zažili krásný zážitek – šnorchlování se želvami. Vykašlali jsme se na všechny místní služby co to nabízeli a jen jsme si pronajali druhý šnorchl s brýlemi. Museli jsme plavat celkem daleko od pobřeží (cca 30 -40 m) ale pak jsme ji uviděli. Seděla tam na dně jak slípka a dělala, že tam není. Chvíli jsme nad ní plavali, jako že se musí přece jednou nadechnout (pak jsem se dozvěděl, že vydrží pod vodou klidně 6 hodin) a ona nic, naznačil jsem, že plavu pryč, ona na to skočila a začala plavat na hladinu. Ten pohyb byl nádherný! Majestátní klidný, žádný spěch jen důstojnost tvora, který už něco zažil. Video hodně zkresluje, ale ve skutečnosti jsem byl od želvy asi metr a měřila odhadem tak 70-80 cm. Nádherné setkání.
